Co ti zase je?

Věta, kterou lidé s úzkostnými poruchami zaručeně nenávidí celým srdcem. Včera jsem při rozhovoru se svojí kamarádkou přišla na jednu myšlenku, která mě navedla na tohle téma. Nechci se úplně věnovat tomu, co přesně úzkostná porucha je. To jsou informace, které Vám přinese během pár minut dokonce i tak špatný vyhledávač jako Bing.
"Vždycky, když se něco děje, člověk má pocit, že za to může on", zaznělo z  úst mojí kamarádky a mě v tu ránu došla jedna věc. Vrátím se k ní za chvilku.

Úzkosti mě v životě přivedly, jak do velmi nepříjemných zdravotních problému, tak i často do celkem humorných situací. Vzhledem ke zdravotním obtížím jsem se na rok uchýlila k celkem nešťastnému řešení - k medikamentům. A co Vám o tom roce můžu říct ? Byla jsem něco jako dýně, která jen spí a čím dál víc se zvětšuje! Je to něco jako, když jedete v tramvaji co má poškrábané a zamlžené sklo. O tom, kudy jedete máte přehled, protože je to známa trasa, ale to, co se děje venku Vám uniká. 
Když je vysadíte, sice Vám občas buší srdce, ale máte pocit, že žijete.
To, co mi pomohlo se jich vzdát bylo moje zatížení na mém vzhledu. Jednoho dne jsem se rozhodla být zas hubená a zmatená než tlustá a utlumená. Překvapivě to zafungovalo.
Hodně lidí říká, že je to FF UK a stresem ze studia. Je fakt, že ať už se na fildě podíváte kamkoliv, jsou tam úzkosti. Skoro každej je tam má. Občas se tam člověk bojí otevřít i dveře na záchod, aby tam nenačapal úzkost při výkonu potřeby.
Myšlenky typu: "Co když se stane něco mým blízkým." "Všichni viděli, jak jsem upadla na schodech.", "To co jsem řekla před osmi lety na školním výletě bylo tak trapný. Určitě si mě podle toho každej pamatuje","Autobusová nehoda v televizi! Je čas zkontrolovat všechny členy rodiny!",jsou denním chlebem lidí, kteří trpí psychickými příznaky úzkostí. O těch tělesných mluvit nebudu, z toho důvodu, že jsem proti zveřejňování symptomů nemocí na internetu. Důvtipný čtenář si může domyslet proč. :D
Ale čeho konkrétně jsou tyhle myšlenky příznakem? Úzkost jako pojem je poměrně abstraktní. Přitom se podle mě jedná o jednu z nejextrémnějších forem zodpovědnosti. A nyní se vracím k začátku článku. Ano, takový člověk na sebe bere zodpovědnost za věci, které ani při té největší snaze nemůže ovlivnit. Většina ze scénářů, které si v hlavě vytvoříme se nikdy nestanou, ale emoce, které při těchto procesech prožíváme jsou srovnatelné s těmi, které bychom prožívali, kdyby se celý scénář odehrál v reálném životě.
Na konci takového článku by asi mělo být nějaké poselství či rada, jak se úzkostí zbavit. Tu bohužel nemám, ale mám tu pár rad, kterými je dobré se řídit.

• nepijte kávu
• jezte pravidelně
• choďte ven, i když je vám zrovna "na nic". 
• nezůstávejte doma několik dní v kuse, dokonce ani jeden celý kompletní den
• vymažte ze svého života toxické lidi - komunikace se kterými je pro vás psychicky náročná a stresující
• žijte v čistém a uklizeném prostředí bez zbytečných předmětů
• cestujte
• A ještě všude píšou, abyste sportovali, tak asi sportujte. Já ještě počkám :D.

Co neříkat osobě trpící úzkostmi:

• Co ti zase je?
• Nemysli na to.
• Nesoustřeď se na to. 
• Mysli na něco jinýho.
• To máš z toho, že moc přemejšlíš. 
• Nebreč/Neknuč/Nestěžuj si pořád.
• Lidi se mají i hůř.

Příště se uvidíme při nějakém oddechovém a nebo outfitovém článku!