3
Byly mi tři , když se naši rozvedli. Vesměs jsem byla stejná jako teď, možná víc kudrnatá, a taky abych si rozsvítila na záchodě, musela sem s sebou nosit modrou židličku, na kterou sem horko těžko lezla. Na neděli jsem tehdy čekala, jako na posvícení. Můj táta je báječnej chlap a vždycky byl. Jen těžko najdete na širym světě větší srdce a hodnější duši, než má můj tatínek. Naše setkání pro mě byly jediným záchytným bodem v týdnu. Na postýlce ve školce byly zářezy - jeden za každý spinkání, který zbývá do neděle. Neděle byla čas, kdy jsem měla tátu a táta měl mě. Tehdy největší pocit štěstí, představovalo to, když mě táta posadil na ramena, já se chytla za jeho kudrliny a tak jsme bloudili Prahou. Do teď znám jen málo věcí, který se můžou srovnat s objetím táty. Jenže neděle, možná právě, protože po ní následuje pondělí, není věčná, a tak tu byla vždycky "neděle večer" alias čas loučení. Tu hořkou úzkost někde nahoře v krku, která mě provázela při loučení a c