Příspěvky

Když nemoc nejde vidět

Paradoxní situace při jakýmkoli psychickým problému, který Vás v životě potká je ten, že ho většina lidí kolem Vás nikdy nebude brát vážně. Deprese je jedním z nich. Ta totiž obecně nepostihuje osoby v posledním stádiu rakoviny nebo zoufale neúspěšné jednotlivce na samém sociálním dnu, a proto se touto nemocí postižený člověk většinou setká se snažnou pomocí ve formě "neměl by ses na sebe tolik soustředit, podívej xy se má velmi špatně, o hodně hůř než ty". Tohle proroctví je asi úplně nejhorší,  čím si takový člověk může "pomoci".  Deprese totiž není stav nespokojenosti nebo obyčejného smutku, je to celé schéma symptomů a myšlenkových řetězců, které nejdou vyřešit pouhým matematickým srovnáním sebe samotného a okolí.  Deprese jako taková příčiny má, i když třeba nejsou na první pohled hned vidět. Bohužel většinou bývají velmi komplikovaně řešitelné. O to víc, protože tahle nemoc má zpravidla zhoršující se tendenci a problémy v životě mají zase tendenci nemize

3

Byly mi tři , když se naši rozvedli. Vesměs jsem byla stejná jako teď, možná víc kudrnatá, a taky abych si rozsvítila na záchodě, musela sem s sebou nosit modrou židličku, na kterou sem horko těžko lezla. Na neděli jsem tehdy čekala, jako na posvícení. Můj táta je báječnej chlap a vždycky byl. Jen těžko najdete na širym světě větší srdce a hodnější duši, než má můj tatínek.  Naše setkání pro mě byly jediným záchytným bodem v týdnu. Na postýlce ve školce byly zářezy - jeden za každý spinkání, který zbývá do neděle. Neděle byla čas, kdy jsem měla tátu a táta měl mě. Tehdy největší pocit štěstí, představovalo to, když mě táta posadil na ramena, já se chytla za jeho kudrliny a tak jsme bloudili Prahou. Do teď znám jen málo věcí, který se můžou srovnat s objetím táty. Jenže neděle, možná právě, protože po ní následuje pondělí, není věčná, a tak tu byla vždycky "neděle večer" alias čas loučení. Tu hořkou úzkost někde nahoře v krku, která mě provázela při loučení a c

Co ti zase je?

Věta, kterou lidé s úzkostnými poruchami zaručeně nenávidí celým srdcem. Včera jsem při rozhovoru se svojí kamarádkou přišla na jednu myšlenku, která mě navedla na tohle téma. Nechci se úplně věnovat tomu, co přesně úzkostná porucha je. To jsou informace, které Vám přinese během pár minut dokonce i tak špatný vyhledávač jako Bing. "Vždycky, když se něco děje, člověk má pocit, že za to může on", zaznělo z  úst mojí kamarádky a mě v tu ránu došla jedna věc. Vrátím se k ní za chvilku. Úzkosti mě v životě přivedly, jak do velmi nepříjemných zdravotních problému, tak i často do celkem humorných situací. Vzhledem ke zdravotním obtížím jsem se na rok uchýlila k celkem nešťastnému řešení - k medikamentům. A co Vám o tom roce můžu říct ? Byla jsem něco jako dýně, která jen spí a čím dál víc se zvětšuje! Je to něco jako, když jedete v tramvaji co má poškrábané a zamlžené sklo. O tom, kudy jedete máte přehled, protože je to známa trasa, ale to, co se děje venku Vám uniká.  Když je v

Third culture

Nedávno jsem při klasickým projíždění Youtube narazila na asi nejprospěšnější video za celou poslední dobu. Jde o to, že mi přiblížilo téma, o němž sama přemýšlím už celkem dlouho. Nedalo mi sice žádnou odpověď, ale pomohlo mi si správně položit otázku. Smyslem videa bylo pochopit, jakou kulturu představují děti imigrantů. Zda jsou plnohodnotnou součástí prostředí, ve kterém žijí, nebo jestli se spíš asociují se svojí first culture, tedy kulturou, ze které pochází jejich rodiče a nebo....s ani jednou z nich. Té  se říká third culture , tedy třetí kultura. Obvykle má každý takový jedinec, svoji vlastní představu o světě, o vztahu k němu a o svojí vlastní identitě. Je mi 23, celej svůj život žiju tady v Praze. Narodila jsem se tu, chodila jsem tu do všech vzdělávacích institucí, kde jsem dennodenně s velkou chutí jedla všechny delikatesy školních jídelen (miluju "český špagety", UHO, knedlíky se všim možným, a co víc, stejně jako všechny opravdový český děti nesnáším kop

Drahé neznamená dobré. Platí nejen o jídle.

Obrázek
Páteční večer strávený v poměrně drahé restauraci v centru Prahy nabízí otázku, zda je Praha opravdu místem, kam se člověk může vydat hledat dobré jídlo. Já, jako člověk, který má poměrně přehled o nabídce pražských restaurací a spektru podniků, které je zde vhodné navštívit, mám poměrně smíšené pocity z mojí návštěvy Koga ve Slovanském Domě. Servis zde opravdu odpovídá cenové kategorii restaurace, což se nedá bohužel říci o jídle. Poměrně průměrné jídlo servírované opravdu profesionálním a příjemným personálem - to je Kogo. Dobrý servis je v Praze spíše vyjímkou než pravidlem, proto člověk odchází z restaurace víceméně uspokojen. Jednou z předních charakteristik tohoto podniku je široká nabídka mořských plodů, které jsou připravovány na jaderský způsob. Možná proto není podnik mojí first choice. Obecně mám totiž radši mořské plody na řecký způsob. Celkově balkánská kuchyně není nic pro mě. Člověk se zde setká  s velmi různorodou klientelou, která rovněž může být rušivým ele