Third culture

Nedávno jsem při klasickým projíždění Youtube narazila na asi nejprospěšnější video za celou poslední dobu. Jde o to, že mi přiblížilo téma, o němž sama přemýšlím už celkem dlouho. Nedalo mi sice žádnou odpověď, ale pomohlo mi si správně položit otázku.

Smyslem videa bylo pochopit, jakou kulturu představují děti imigrantů. Zda jsou plnohodnotnou součástí prostředí, ve kterém žijí, nebo jestli se spíš asociují se svojí first culture, tedy kulturou, ze které pochází jejich rodiče a nebo....s ani jednou z nich. Té  se říká third culture, tedy třetí kultura. Obvykle má každý takový jedinec, svoji vlastní představu o světě, o vztahu k němu a o svojí vlastní identitě.

Je mi 23, celej svůj život žiju tady v Praze. Narodila jsem se tu, chodila jsem tu do všech vzdělávacích institucí, kde jsem dennodenně s velkou chutí jedla všechny delikatesy školních jídelen (miluju "český špagety", UHO, knedlíky se všim možným, a co víc, stejně jako všechny opravdový český děti nesnáším koprovku). 

A protože je mi 23, jsem Arménka a do školy jsem začala chodit krátce po začátku nového milénia, není  divu, že jsem se setkala s pravou nefalšovanou šikanou, která je stejně jako UHO věc, jíž se jde vyhnout na základní škole jen velmi těžko. 

Vypadalo to asi takhle: od cca první třídy jsem  v lavici seděla sama, nebo s někým, koho ke mě nuceně přisadili. Ten ale  chudák musel sedět na kraji židle, že málem spadnul, protože když se mě někdo dotknul, tak měl "Marunu".  A řeknu Vám,  nebylo to nic, o co by člověk stál. Jeden pak musel zběsile běžet za jiným nepříliš rychlým hráčem (hráč byl pochopitelně každej kromě mě), a tenhle vejmysl mu předat. Takový stav trval několik let. 

Tehdy ve mě začal fungovat jeden mechanismus. Existují oni a existuju já. Jinými slovy jsem v opozici. Čas letěl, ze mě se stala celkem hezká holka, a z některých lidí, co hráli na Marunu se stali narkomani. Negativních důsledků pro mě to sice mělo až až, ale taky se ze mě stal empatickej člověk, kterej se vždycky umí vžít do pozice slabšího.Tak se taky často dostávám do poměrně kuriózních situací, protože co si budeme....bojovníci za spravedlnost to nemaj lehký :D . 

  Součástí všeho, co se kolem mě dělo jsem se ovšem nestala nikdy. Pár let na střední škole se mi zdálo, že se cítím být částí společenství, ve kterém žiju. Ačkoliv to bylo spíš důsledkem uvolněné atmosféry v naší třídě a taky toho, že jsem zkrátka začala být jako dospívající dívka celkem oblíbená v kolektivu. 

Střední je pryč a jsem tu dospělá já, která se často ve všech možných kolektivech, kde už nikdo nehraje na Marunu, cítí osaměle. 

Roli hrají dvě konkrétní věci. V první řadě skutečnost, že jakmile Vás začne přijímat něco, co Vás zpočátku odmítalo, má to na Vás opačný efekt. A potom právě to, že nás naše okolí  formuje. V mém případě došlo k paradoxní situaci, kdy mě moje české okolí, zformovalo do uvědomělé Arménky.

Můj táta mě vychoval jako poměrně dost hrdýho člověka. To, že jsem Arménka jsem věděla už od úplně útlýho věku, i když jsem třeba nevěděla, co přesně to znamená. Byl to fakt. 

Když pominuly roky malování se "na tajňáka" při odchodu z domu, nekonečných high school dramat a královen střední školy, nastal čas nechat mozek znovu fungovat ve prospěch tělu. To mi částečně pomohlo si vybrat mezi Čechy takový kamarády, který neříkají slova jako "čmoud" a ani trochu se nepodobají těm, co kdysi měli Marunu.

První rok na vejšce mě překvapivě přivedl na lekce arménštiny, která byla pro mě velkou neznámou. Arménsky jsem uměla možná tak pozdravit a popřát všechno nejlepší k různým příležitostem, což vytvářelo dojem, že mám velkou slovní zásobu :D:D . Rozuměla jsem skoro všemu, co mi kdo řekl, ale odpovědět byl problém. Tady začal příběh, co mě sice připravil o většinu mých kamarádů z mých teenagerovských let, ale otevřel mi něco, co jsem dlouho hledala.

Od momentu, kdy jsem seděla na lekci arménštiny a zoufala nad 38 písmeny arménské abecedy, uplynuly přesně 4 roky. Z člověka, co jako třináctileté dítě na prázdninách v Arménii počítal dny, kdy se vrátí ke svému ICQ, jsem se stala já, která každý den hledá levné letenky do Arménie nebo příležitost na letní stáž v Jerevanu. 

Co tímhle článkem chci říct? 

Lidi, co se nemůžou identifikovat s žádnou národností/kulturou jsou obětí situace, kterou si nevybrali. Možná ale vědí o některé ze svých výchozích kultur jen velmi málo, nebo nemají člověka, který by jim představil jednu z variant. A taky to jsou  lidi novýho světa, kde nejsou hranice. Kde existuje světová kultura, ve který se ale člověk může cejtit zatraceně osaměle.

Všechno, co se Vám v životě děje, má nějaký pozitivní důsledky. Kdybych nevěděla, jaký je to někomu dát Marunu, třeba bych to byla já, kdo by tyhle hry vymejšlel. Kdyby mě spolužáci brali, možná bych byla tam, kde jsou teď oni. 

A hlavně, třeba bych si nikdy neuvědomila, kdo jsem. 

O tom, jak někdy vidím svět arménskýma, a někdy českýma očima... zas příště!