3

Byly mi tři, když se naši rozvedli. Vesměs jsem byla stejná jako teď, možná víc kudrnatá, a taky abych si rozsvítila na záchodě, musela sem s sebou nosit modrou židličku, na kterou sem horko těžko lezla.

Na neděli jsem tehdy čekala, jako na posvícení. Můj táta je báječnej chlap a vždycky byl.

Jen těžko najdete na širym světě větší srdce a hodnější duši, než má můj tatínek. 

Naše setkání pro mě byly jediným záchytným bodem v týdnu. Na postýlce ve školce byly zářezy - jeden za každý spinkání, který zbývá do neděle. Neděle byla čas, kdy jsem měla tátu a táta měl mě.

Tehdy největší pocit štěstí, představovalo to, když mě táta posadil na ramena, já se chytla za jeho kudrliny a tak jsme bloudili Prahou.

Do teď znám jen málo věcí, který se můžou srovnat s objetím táty.

Jenže neděle, možná právě, protože po ní následuje pondělí, není věčná, a tak tu byla vždycky "neděle večer" alias čas loučení. Tu hořkou úzkost někde nahoře v krku, která mě provázela při loučení a cestě tramvají zpátky domů, cítím kdykoliv si na tyhle výjevy z dětství vzpomenu.

Tohle bylo poprvý, kdy sem pochopila, jak důležitý je citít stabilitu. Že zejtra bude stejně dobře jako dnes.

Bylo mi třináct, když tragicky zemřel můj strýček a dědeček, dvě největší životní jistoty tam, kam jsem se ty nedělní večery vracela. 

Můj strýček byl charismatický vysoký muž s  modrýma očima a nejpevnějším objetím na světě. A stejně jako můj táta, tu byl vždycky jen pro mě, a  jen těžko by se našlo něco, co by pro mě neudělal.

Můj dědeček byl můj nejlepší kamarád, a největší učitel zároveň. Byli jsme nerozlučná dvojka doslova do posledního dne.

Od tý doby to už ale nikdy nebylo jako dřív, myšlenky "a co bude až ..." mě provázejí do dnešního dne. 

Tehdy pro adolescetní dívku velmi šokující skutečnost, že život občas bere ty, o který tě opřel. A taky první setkání se skutečností, že nic není na stálo, a všechno může zmizet, vždycky se může státy že zůstaneš "sám". 

Tyhle věci, proti kterejm se nemůžem pojistit, jsou těžký v jakýmkoli věku.

 Slova " vždycky tu budu pro tebe", "nikdy tě neopustím" jsou asi nejspíš sice vždycky lži, ale pomáhají nám žít .

Je mi 23 a jediný na co potřebuju stoličku, je lezení do poslední police velký skříně, ale pořád chci žít tak, jako kdyby nikdy nebyla neděle večer, jako kdyby život dával záruku na zítra. I kdyby tomu tak mělo bejt třeba za tisíc let. Nebo až mi bude 33....