Když nemoc nejde vidět

Paradoxní situace při jakýmkoli psychickým problému, který Vás v životě potká je ten, že ho většina lidí kolem Vás nikdy nebude brát vážně. Deprese je jedním z nich. Ta totiž obecně nepostihuje osoby v posledním stádiu rakoviny nebo zoufale neúspěšné jednotlivce na samém sociálním dnu, a proto se touto nemocí postižený člověk většinou setká se snažnou pomocí ve formě "neměl by ses na sebe tolik soustředit, podívej xy se má velmi špatně, o hodně hůř než ty".

Tohle proroctví je asi úplně nejhorší,  čím si takový člověk může "pomoci".  Deprese totiž není stav nespokojenosti nebo obyčejného smutku, je to celé schéma symptomů a myšlenkových řetězců, které nejdou vyřešit pouhým matematickým srovnáním sebe samotného a okolí. 

Deprese jako taková příčiny má, i když třeba nejsou na první pohled hned vidět. Bohužel většinou bývají velmi komplikovaně řešitelné. O to víc, protože tahle nemoc má zpravidla zhoršující se tendenci a problémy v životě mají zase tendenci nemizet, ba naopak.

Změna jako taková vyžaduje obyčejnou vůli člověka, zatímco deprese nás takové vůle zcela zbavuje. Den jako den, ideálně strávený osamotě v posteli. Obecně se má za to, že bolest může být jen fyzická, ale ten kdo si kdy depresí prošel jistojistě ví, že psychická bolest je jednou z nejhorších forem bolesti. Obvykle přichází brzy ráno a pozdě večer, a když se dá ruku v ruce s dalšími obtížemi, jako například úzkostnou poruchou a hyperventilací, může Vás přesvědčit o tom, že je silnější než kdejaká fyzická nemoc.

Paradoxně samota, kterou člověk trpící depresí usilovně vyhledává, je něco, co ji automaticky navozuje. Ta, ostatně jako bolest, taky nemá jen fyzickou podobu. Člověk si velmi často může připadat sám, přestože ho obklopují lidé, ať už více či méně motivovaní k pomoci.